Karel Marx, 1859
Ke kritice politické ekonomie

II
BEDŘICH ENGELS

KAREL MARX
„KE KRITICE POLITICKÉ EKONOMIE“[1]
I

Ve všech oborech vědy Němci už dávno dokázali; že se vyrovnají ostatním civilisovaným národům a ve většině z nich je dokonce předčí. Jen v jedné vědě nebylo mezi jejími koryfeji ani jediné německé jméno: v politické ekonomii. Příčina je nasnadě. Politická ekonomie je theoretickou analysou moderní měšťácké společnosti a předpokládá proto vyvinuté měšťácké poměry, poměry, které v Německu od reformačních a selských válek, a zejména od třicetileté války, po staletí nemohly vzniknout. Odtržení Holandska od říše vytlačilo Německo ze světového obchodu a od samého počátku redukovalo jeho průmyslový vývoj na nejmalichernější poměry; a v době, kdy se Němci tak namáhavě a pomalu zotavovali ze zpustošení občanských válek, v době, kdy promarňovali veškerou svou občanskou energii — která nikdy nebyla příliš veliká — v neplodném boji proti celním závorám a nesmyslným obchodním řádům, které každé knížátko, každý říšský baron vnucoval průmyslu svých poddaných, v době, kdy říšská města zakrňovala v malicherném cechovnictví a patricijství — v této době si Holandsko, Anglie a Francie vydobyty první místa ve světovém obchodu, zakládaly kolonii za kolonií a přivedly manufakturní průmysl k nejvyššímu rozkvětu, až se posléze Anglie postavila do čela moderního měšťáckého vývoje s pomocí páry, jež dodala teprve hodnotu jejím uhelným a železným ložiskům. Pokud však bylo nutno vést boj proti směšně zastaralým pozůstatkům středověku, které do roku 1830 spoutávaly materiální měšťácký rozvoj Německa, do té doby nebyla žádná politická ekonomie možná. Teprve zřízením celní unie[2] se Němci dostali tak daleko, že mohli vůbec politickou ekonomii alespoň pochopit. Od té doby fakticky začal import anglické a francouzské ekonomie k dobru německého měšťáctva. Záhy se učenci a byrokraté zmocnili importované látky a zpracovali ji způsobem, který „německému duchu“ není příliš ke cti. Z pestré směsi pisálkujících průmyslových kapitánů, obchodníků, kantorů a byrokratů vzešla potom německá ekonomická literatura, které se co do nudnosti, mělkosti, bezmyšlenkovitosti, rozvláčnosti a plagiátorství může vyrovnat jen německý román. V kruzích lidí, sledujících praktické cíle, vytvořila se nejdříve škola protekcionistů; její autorita, List, je stále ještě nejlepší z toho, co zplodila německá měšťácká ekonomická literatura, třebaže celé jeho slavné dílo je opsáno od Francouze Ferriera, theoretického původce kontinentálního systému.[3] Proti tomuto směru vznikla ve čtyřicátých letech škola svobodného obchodu mezi obchodníky v pobaltských provinciích, kteří v dětinské, leč zištné víře naivně papouškovali argumenty anglických freetraderů. Posléze mezi kantory a byrokraty, kteří se měli zabývat theoretickou stránkou této discipliny, nalézáme suchopárně nekritické kompilátory, jako pana Raua, chytrácké spekulanty, kteří překládali zahraniční these do nestrávené hegelovštiny, jako pana Steina, nebo beletrisující paběrkáře v oblasti „kulturní historie“, jako pana Riehla. Z toho všeho nakonec vzešla kameralistika[4]; eklekticko-ekonomickou omáčkou politá kaše všemožných neplech — to, co potřebuje znát vládni referendář ke státní zkoušce.

Zatím co se měšťáctvo, kantorstvo a byrokracie v Německu ještě pachtili, aby se naučili nazpaměť prvním základům anglicko-francouzské ekonomie jako nedotknutelným dogmatům a aby jim poněkud porozuměli, vystoupila na scénu německá proletářská strana. Celé její theoretické bytí vzešlo ze studia politické ekonomie a od okamžiku jejího vystoupení se datuje i vědecká, samostatná německá ekonomie. Tato německá ekonomie je v podstatě založena na materialistickém pojetí dějin, jehož základní rysy jsou stručně vyloženy v předmluvě k výše uvedenému dílu. Tato předmluva[5] byla již z podstatné části otištěna v časopisu „Das Volk“[6], kam čtenáře odkazujeme. Nejen pro ekonomii, nýbrž pro všechny historické vědy (a všechny vědy jsou historické, pokud nejsou přírodními vědami) byla revolučním objevem věta: „že způsob výroby materiálního života podmiňuje sociální, politický a duchovní životní proces vůbec“, že všechny společenské a státní poměry, všechny náboženské a právní systémy, všechny theoretické názory, vyskytující se v dějinách, lze pochopit jedině tehdy, jsou-li pochopeny materiální životní podmínky příslušné epochy a odvozují-li se dané poměry, systémy a názory z těchto materiálních podmínek. „Bytí lidí není určováno jejich vědomím, nýbrž naopak, jejich vědomí je určováno jejich společenským bytím.“ Tato věta je tak prostá, že by se měla rozumět sama sebou pro každého, kdo neuvázl v idealistickém podvodu. Věc má však nanejvýš revoluční důsledky nejen pra theorii, nýbrž i pro praxi: „Na jistém stupni svého vývoje se materiální výrobní síly společnosti dostávají do rozporu s existujícími výrobními vztahy nebo — což je jen právní výraz toho — s vlastnickými vztahy, v jejichž rámci se dosud pohybovaly. Z vývojových forem výrobních sil se tyto vztahy proměňují v jejich pouta. Nastává pak epocha sociální revoluce. Se změnou hospodářské základny převrací se pomaleji nebo rychleji celá ohromná nadstavba... Měšťácké výrobní vztahy jsou poslední antagonistickou formou společenského výrobního procesu, antagonistickou nikoli ve smyslu individuálního antagonismu, nýbrž ve smyslu antagonismu vyrůstajícího ze společenských životních podmínek individuí; avšak výrobní síly, vyvíjející se v lůně měšťácké společnosti, vytvářejí zároveň materiální podmínky k řešení tohoto antagonismu.“ Rozvedeme-li dále naši materialistickou thesi a aplikujeme-li ji na přítomnost, otevře se před námi ihned perspektiva mohutné, nejmohutnější revoluce všech dob.

Při bližším zkoumání se však také ihned ukáže, že zdánlivě tak prostá věta, že vědomí lidí závisí na jejich bytí, a nikoli obráceně, již v prvních svých důsledcích poráží přímo na hlavu jakýkoli idealismus, i ten nejzastřenější. Touto větou jsou popřeny veškeré dochované a zvykem nabyté názory na všechno historické. Celý tradiční způsob politického usuzování se hroutí: patriotická ušlechtilost se rozhořčeně bouří proti takovému nesmyslnému pojetí. Nový způsob nazíráni naráží proto nutně na odpor nejen u představitelů měšťáctva, nýbrž i u masy francouzských socialistů, kteří chtějí svět vyvrátit ze základů magickou formulí: liberté, égalité, fraternité [svoboda, rovnost, bratrství]. Veliký hněv vyvolala však posléze mezi německými vulgárně demokratickými křiklouny. Přesto se však horlivě pokoušeli plagiátorsky těžit z nových idejí, ovšem vzácným nepochopením.

Vyložit materialistické pojetí — třeba jen na jednom jediném historickém příkladu — bylo vědeckou prací, která by si vyžádala dlouholetého nerušeného studia, neboť je zřejmé, že pouhými frázemi tu nelze nic pořídit a že jen ohromný, kriticky utříděný, úplně zvládnutý historický materiál může umožnit vyřešení takového úkolu. Únorová revoluce vrhla naši stranu do politické arény a tím jí znemožnila sledovat ryze vědecké cíle. Přesto se tento základní názor vine jako červená nit všemi literárními výtvory strany. Je v nich všude, v každém jednotlivém případě, dokázáno, jak akce po každé vyvěrala z přímých materiálních příčin, a nikoli provázejících ji frází, jak naopak politické a právnické fráze vznikaly z materiálních příčin, stejně jako politická akce a její výsledky.

Když po porážce revoluce z let 1848—1849 nastal okamžik, kdy se stávalo stále nemožnějším zapůsobit na Německo z ciziny, přenechala naše strana pole emigrantského hašteření vulgární demokracii, neboť hašteření zůstalo jedině možnou akcí. Zatím co se tato vulgární demokracie do sytosti oddávala vzájemným štvanicím, zatím co dnes se škorpila, aby se zítra sbratřovala a pozítří opět aby před světem prala všechno své špinavé prádlo, zatím co šla po celé Americe žebrotou, aby hned nato ztropila nový skandál pro rozdělení několika vyzískaných tolarů — byla naše strana ráda, že znovu našla trochu klidu ke studiu. Její velikou předností bylo, že měla v novém vědeckém názoru theoretický základ, jehož propracování jí dalo sdostatek práce; už proto nemohla nikdy klesnout tak hluboko jako „velicí lidé“ emigrace.

Prvním plodem těchto studií je kniha, kterou máme před sebou.

II

Ve spise, jako je ten, který máme před sebou, nemůže být řeči o pouhé úryvkovité kritice jednotlivých kapitol politické ekonomie o odděleném projednání té neb oné sporné ekonomické otázky. Naopak, tento spis je od samého počátku založen na soustavném shrnutí celého komplexu ekonomické vědy, na souvislém výkladu zákonů měšťácké výroby a měšťácké směny. Ježto ekonomové jsou jen mluvčími a obhájci těchto zákonů je tento výklad zároveň kritikou celé ekonomické literatury.

Od Hegelovy smrti sotva byl učiněn pokus rozvinout nějakou vědu v její vlastní, vnitřní souvislosti. Oficiální hegelovská škola si osvojila z mistrovy dialektiky jen manipulování s nejjednoduššími obraty, které aplikovala na všechno a všude a často nadto směšně neobratně. Celá Hegelova pozůstalost se pro ni omezovala na pouhou šablonu, s jejíž pomocí bylo každé thema zkonstruováno, a rejstřík slov a obratů, které měly jediný účel, aby byly po ruce v pravé chvíli tam, kde se nedostávalo myšlenek a positivních vědomostí. Tak se stalo, že tito hegelovci, jak řekl jeden profesor z Bonnu, ničemu nerozuměli, ale psát mohli o všem. Podle toho to ovšem také vypadalo. Přece však tito pánové přes svou domýšlivost, byli si natolik vědomi své slabosti, že se drželi pokud možno stranou velikých úkolů; stará copařská věda si udržovala své posice převahou v positivních vědomostech; a teprve když Feuerbach dal výhost spekulativnímu pojmu, hegelování pozvolna vymizelo a zdálo se, že ve vědě znovu zavládla říše staré metafysiky s jejími fixními kategoriemi.

Věc měla svou přirozenou příčinu. Po režimu hegelovskýcb diadochů[7], který se zaběhl do pouhých frází, následovala přirozeně epocha, v které positivní obsah vědy převážil formální stránku. Zároveň se však Německo také vrhlo s energií zcela mimořádnou na přírodní vědy, jak to odpovídalo mocnému měšťáckému rozvoji od roku 1848; a jak přicházely do módy tyto vědy, v nichž se spekulativní směr nijak značně neuplatnil, znovu se rozmohla i stará metafysická manýra myšlení až k nejzazší wotffovské mělkosti. Hegel byt zapomenut, vyvinul se nový přírodovědecký materialismus, který se od materialismu XVIII. století theoreticky téměř ničím neliší a má většinou jen tu přednost, že disponuje bohatším přírodovědeckým, zejména chemickým a fysiologickým materiálem. Omezený šosácký způsob myšlení předkantovského období nalézáme reprodukovaný až do nejkrajnější banálnosti u Büchnera a Vogta; dokonce i Moleschott, který přísahá na Feuerbacha, zaběhne se každou chvíli a uvázne nanejvýš zábavným způsobem mezi nejjednoduššími kategoriemi. Jankovitá herka měšťáckého všedního rozumu zůstává ovšem v rozpacích trčet nad příkopem, který dělí podstatu od jevu, příčinu od následku; chce-li se však někdo mermomocí vydat na loveckou štvanici do velmi výmolovitého terénu abstraktního myšlení, nesmí ovšem sedat na drožkářskou kobylu.

Zde tedy bylo nutno řešit jinou otázku, která s politickou ekonomií jako s takovou nemá nic společného. Jak naložit s vědou? Na jedné straně tu byla hegelovská dialektika v úplně abstraktní „spekulativní“ podobě, v jaké ji zůstavil Hegel; na druhé straně vulgární, nyní znovu módní, v podstatě wollfovsko-metafysická metoda, podle které také měšťáčtí ekonomové sepisovali své nesouvislé tlustopisy. Tato metoda byla Kantem a zejména Hegelem theoreticky natolik zdeptána, že jen setrvačnost a nedostatek jiné jednoduché metody umožňovaly, že prakticky dále existovala. Na druhé straně byla hegelovská metoda ve své dané formě absolutně nepotřebná. Byla v podstatě idealistická, a zde bylo třeba rozvinout světový názor, který by byl materialističtější než všechny předchozí. Vycházela z čistého myšlení, a zde se mělo vyjít z nejzatvrzelejších faktů. Metoda, která podle vlastního doznání „dospěla od ničeho ničím k ničemu“, byla zde v této podobě naprosto nepoužitelná. Přesto byla ze všeho daného logického materiálu jediná, na kterou se mohlo alespoň navázat. Nebyla podrobena kritice a nebyla překonána; nikdo z odpůrců velikého dialektika nebyl sto udělat průlom do její pyšné stavby; byla zapomenuta, protože hegelovská škola nevěděla, co si s ní počít. Šlo tedy především o to, podrobit Hegelovu metodu důkladné kritice.

Hegelův způsob myšlení se vyznačoval proti způsobu myšlení všech ostatních filosofů obrovským historickým smyslem, který byl jeho základem. Ať byla forma jakkoli abstraktní a idealistická, přece jen jeho rozvíjení myšlenek šlo vždy paralelně s vývojem světových dějin a tento vývoj má být vlastně jen zkouškou onoho rozvíjení. I když tím byl správný poměr [mezi myšlením a skutečností] převrácen a postaven na hlavu, přece jen všude pronikal reálný obsah do filosofie, tím spíše, že se Hegel na rozdíl od svých žáků nehonosil ignorancí, nýbrž byl jednou z nejvzdělanějších hlav všech dob. Hegel se první pokoušel dokázat v dějinách vývoj, vnitřní souvislost, a i když se nám dnes mnohé v jeho filosofii dějin jeví sebepodivnější, je velkolepost jeho základního pojetí ještě dnes obdivuhodná, obzvláště srovnáme-li s ním jeho předchůdce nebo dokonce ty, kteří se po něm pouštěli do všeobecných úvah o historii. Ve „Fenomenologii“, „Estetice“, v „Dějinách filosofie“ — všude se uplatňuje toto velkolepé pojetí dějin a všude je látka probírána historicky, v určité, i když abstraktně překroucené souvislosti s dějinami.

Toto epochální pojetí dějin bylo přímým theoretickým předpokladem nového materialistického nazírání, a už tím byl dán bod, na který mohla také navázat logická metoda. Jestliže tato zapomenutá dialektika vedla již s hlediska „čistého myšleni“ k takovým výsledkům, jestliže se nadto téměř hravé vypořádala s celou dřívější logikou a metafysikou, musela být rozhodně něčím více než sofistikou a hnidopišstvím. Avšak kritika této metody, které se bála a dosud bojí celá oficiální filosofie, nebyla maličkostí.

Marx byl a je jediným člověkem, který se mohl ujmout úkolu vyloupnout z hegelovské logiky jádro, obsahující skutečné Hegelovy objevy v tomto oboru, a obnovit dialektickou metodu, zbavenou idealistických obalů, v její prosté podobě, v které se stává jedině správnou formou rozvíjení myšlenek. Vypracování metody, která je základem Marxovy kritiky politické ekonomie, považujeme za výsledek, který svým významem sotva ustupuje materialistickému základnímu nazírání.

Kritika politické ekonomie, dokonce i podle získané metody, mohla být ještě provedena dvojím způsobem: historicky nebo logicky. Protože v dějinách, stejně jako v jejich literárním odrazu, vývoj vcelku postupuje také od nejjednodušších vztahů k složitějším, skýtal historický vývoj politicko-ekonomické literatury přirozené vodítko, na které kritika mohla navázat, a vcelku by se při tom ekonomické kategorie vyskytly v téže posloupnosti jako v logickém vývoji. Tato forma má zdánlivě tu přednost, že je jasnější, protože sleduje skutečný vývoj, ve skutečnosti však by se tím stala v nejlepším případě pouze populárnější. Dějiny jdou často skoky a oklikami a bylo by nutno je při tom všude sledovat, pročež by bylo třeba nejen zařadit mnoho méně důležitého materiálu, nýbrž i často přerušovat myšlenkový postup; kromě toho není možno psát dějiny politické ekonomie bez dějin měšťácké společnosti, a tím by se práce stala nekonečnou, protože chybějí všechny předběžné práce. Na místě byl tedy jedině logický způsob pojednání. Tento způsob není však ve skutečnosti nic jiného než způsob historický, jenže zbavený historické formy a rušivých nahodilosti. Čím začínají tyto dějiny, tím musí začít také myšlenkový postup a jeho další vývoj bude pak jen odrazem — v abstraktní a theoreticky důsledné formě — historického procesu; korigovaným odrazem, avšak korigovaným podle zákonů, které skýtá sám skutečný historický proces, při čemž každý moment může být pozorován ve vývojovém bodu své plné zralosti, své klasičnosti.

Pří této metodě vycházíme od prvního a nejjednoduššího vztahu, který je nám dán historicky, fakticky, zde tedy od prvního ekonomického vztahu, s nímž se setkáváme. Tento vztah analysujeme. V tom, že je to vztah, je již obsaženo, že má dvě stránky, které se na sebe vzájemně vztahují. Každá z těchto stránek je pozorována o sobě; z toho vyplývá, jaký je jejich vzájemný poměr, jejich vzájemné působení. Objevují se rozpory, které vyžadují rozřešení. Protože však tu pozorujeme nikoli abstraktní myšlenkový proces, který se děje jen v našich hlavách, nýbrž skutečný děj, který se opravdu kdysi udál nebo ještě děje, vyvinuly se tyto rozpory také v praxi a pravděpodobně se jim dostalo vyřešení. Budeme sledovat způsob tohoto řešení a zjistíme, že k řešení došlo vytvořením nového vztahu, jehož dvě protikladné stránky budeme muset nyní opět rozvíjet atd.

Politická ekonomie začíná zbožím, okamžikem, kdy výrobky jsou — buď jednotlivci nebo prvobytnými občinami — vzájemně směňovány. Výrobek, který vstupuje do směny, je zbožím. Ale zbožím je jen proto, že s touto věcí, s tímto výrobkem je spjat vztah mezi dvěma osobami nebo občinami, vztah mezi výrobcem a spotřebitelem, kteří tu už nejsou jednou osobou. Zde máme hned příklad osobité skutečnosti, která prostupuje celou politickou ekonomii a natropila v hlavách měšťáckých ekonomů hrozný zmatek: politická ekonomie nepojednává o věcech, nýbrž o vztazích mezi lidmi, a v poslední instanci mezi třídami; tyto vztahy jsou však vždy spjaty s věcmi a projevují se jako věci. Tuto spojitost, kterou sice ten neb onen ekonom v jednotlivých případech nejasně vytušil, Marx první objevil v jejím významu pro celou ekonomii, a tím tak zjednodušil a vyjasnil nejobtížnější otázky, že je dnes budou moci pochopit i měšťáčtí ekonomové.

Pozorujeme-li zboží s jeho různých stran, a to v podobě, jak se plně vyvinulo, a nikoli v podobě, jak se v primitivním směnném obchodu mezi dvěma prvobytnými občinami teprve namáhavě rozvíjí, objeví se nám se dvou hledisek, užitné hodnoty a směnné hodnoty, a tady vstupujeme hned na pole ekonomických diskusí. Kdo chce mít názorný doklad toho, že německá dialektická metoda na svém nynějším stupni vývoje předčí starou nejapně žvanivou metafysickou metodu alespoň natolik, jako železnice dopravní prostředky středověku, nechť si přečte u Adama Smitha nebo u některého oficiálního slovutného ekonoma, jaké trápení působí těmto pánům směnná hodnota a užitná hodnota, jak je pro ně těžké jasně rozlišit jednu od druhé a vystihnout každou v její osobité určitosti, a pak nechť s tím porovná jasný a prostý výklad Marxův.

Když je vyložena užitná hodnota a směnná hodnota, je zboží znázorněno jako bezprostřední jednota obou, v podobě, v níž vstupuje do směnného procesu. O tom, jaké rozpory tu vznikají, dočte se čtenář na str. 20—21.[8] Poznamenejme jen, že tyto rozpory nemají jen theoretický, abstraktní význam, nýbrž zároveň zrcadlí nesnáze, vyplývající z povahy přímého směnného vztahu, z prostého výměnného obchodu, nemožnosti, které nutně plodí tato první nevyvinutá forma směny. Vyřešení těchto nemožností tkví v tom, že se vlastnost představovat směnnou hodnotu všech ostatních zboží přenáší na zvláštní zboží — peníze. Peníze, čili jednoduchý oběh, jsou pak zkoumány v druhé kapitole, a to: 1. peníze jakožto míra hodnot, při čemž se blíže určuje hodnota měřená v penězích, cena, 2. jakožto oběživo; 3. jakožto jednota obou určení, v podobě reálných peněz, jakožto representant celého materiálního buržoasního bohatství. Tím končí výklad prvního sešitu: pro druhý sešit je vyhrazeno vylíčení přechodu peněz v kapitál.

Vidíme, jak při této metodě naprosto není nutné, aby logické rozvinutí setrvávalo v čistě abstraktní oblasti. Naopak, vyžaduje historických ilustrací, ustavičného styku se skutečností. Tyto doklady jsou sem proto také vsunuty ve své mnohotvárnosti, a to jako poukazy na skutečný historický průběh na různých stupních společenského vývoje, i jako poukazy na ekonomickou literaturu, v kterých je od začátku sledováno jasné vypracování určení ekonomických vztahů. Kritika jednotlivých, více méně jednostranných nebo zmatených pojetí je pak v podstatě dána už v samém logickém rozvinuti a může být stručná.

V třetím článku přejdeme k ekonomickému obsahu knihy samé[9].

__________________________________

Poznámky:

1. Napsáno v první polovině srpna 1859. Otištěno v týdeníku „Das Volk“ ze dne 6. a 20. srpna 1859 bez podpisu. (Pozn. red. kniž. vydání)

2. Německá celní unie byla uzavřena 1. ledna 1834 mezi Pruskem a ostatními německými státy. Rakousko zůstalo mimo tuto unii. (Pozn. red. kniž. vydání)

3. Kontinentální systém — politika zakazující dovoz anglického zboží na evropskou pevninu, kterou prováděl Napoleon I. Provádění kontinentálního systému se zúčastnilo Španělsko, Neapolsko, Holandsko a později Prusko, Dánsko, Rusko, Rakousko a jiné země. (Pozn. red. kniž. vydání)

4. Kameralistika — cyklus správních, hospodářských a ekonomických věd, podávaný na měšťáckých universitách. (Pozn. red. kniž. vydání)

5. Viz tento text, Předmluva (Pozn. red.)

6. Německý list „Das Volk“ [Lid] vycházel v Londýně už za nejbližší účasti Marxovy, od května do srpna 1859. (Pozn. red. kniž. vydání)

7. Diadochové — nástupci Alexandra Makedonskébo, kteří po jeho smrti vzájemnými válkami a nesváry způsobili rozklad říše. Engels používá ironicky tohoto výrazu pro označení oficiálních představitelů hegelovské školy na německých universitách. (Pozn. red. kniž. vydání)

8. Viz tento text, Zboží (Pozn. red.)

9. Tento třetí článek nevyšel tiskem a jeho rukopis nebyl nalezen. (Pozn. red. kniž. vydání)

‹—— Karel Marx: Úvod ke kritice politické ekonomie | Obsah